Mnoho z nás nepochybně napadne, že vlastně žádný muzikoterapeut není potřeba, protože je možné vybrat si hudbu, která se nám líbí a tu můžeme poslouchat nebo ji můžeme někomu pustit a léčivé síly budou pracovat pro nás. Ovšem situace není tak jednoduchá a o tom pojednává článek Martiny de Witte a jejích kolegů, kteří shrnují roli muzikoterapie ve zdravotních intervencích a popisují její specifika v porovnání s tzv. medicínskou hudbou, kdy ve zdravotnickém zařízení dochází pouze k přehrávání hudby, kterou lékař považuje za vhodnou za účelem zlepšení nálady pacienta. To určitě není škodlivé, nicméně účinnost tohoto procesu je řádově nižší než sezení se skutečným muzikoterapeutem.
Muzikoterapii lze definovat jako klinické a na důkazech podložené použití hudebních intervencí k dosažení individualizovaných cílů v rámci terapeutického vztahu za účelem dosažení fyzických, emocionálních, mentálních, sociálních a kognitivních potřeb. Muzikoterapie se uplatňuje jako terapeutická intervence v širokém spektru kontextů zdravotní péče, jako je duševní péče, soudní péče, pečovatelské domy, rehabilitace a onkologie (např. Ačkoli termín „muzikoterapie“ někdy odkazuje na jakýkoli druh použití hudby jako intervence ve zdravotnických zařízeních, muzikoterapii by měl nabízet vyškolený muzikoterapeut, který je licencovaným a kvalifikovaným terapeutem s požadovanými znalostmi v oblasti psychologie, medicíny a hudby. (Agres a kol., 2020; AMTA, 2018; Bradt a kol., 2015; Magee, 2019).
Muzikoterapeuti využívají jedinečné kvality hudby (např. melodie, rytmus, tempo, dynamiku, výšku) v rámci terapeutického vztahu k přístupu k emocím a vzpomínkám pacienta, k řešení sociálních zkušeností nebo ovlivnění chování (Bruscia, 1987; Wheeler, 2015). Tento specifický druh odezvy na potřeby pacienta lze považovat za klíčové kompetence muzikoterapeuta, odkazující na procesy, které probíhají mezi terapeutem a pacientem a podporují koordinaci, empatii a sdílené perspektivy (Agres et al., 2020)
Konkrétněji, během muzikoterapie se muzikoterapeut naladí na pacienta tím, že přizpůsobí hudbu vytvořenou jako okamžitou reakci na pacientovy potřeby (Aalbers et al., 2019; Magee, 2019). emocionální, mentální, sociální a kognitivní potřeby (Aalbers et al., 2019; Agres et al., 2020; AmericanMusic Therapy Association [AMTA], 2018; de Witte et al., 2020a).
Muzikoterapie byla aplikována jako terapeutická intervence v širokém spektru kontextů zdravotní péče, jako je duševní péče, soudní péče, pečovatelské domy, rehabilitace a onkologie (např. Agres et al., 2020; Kamiokaet al., 2014; Martin et al. kol., 2018).
Ačkoli termín „muzikoterapie“ někdy odkazuje na jakýkoli druh použití hudby jako intervence ve zdravotnických zařízeních, muzikoterapii by měl nabízet vyškolený muzikoterapeut, který je licencovaným a kvalifikovaným terapeutem s požadovanými znalostmi v oblasti psychologie, medicíny a hudby. (Agres et al., 2020; AMTA, 2018; Bradt et al., 2015; Magee, 2019).
Muzikoterapeuti využívají jedinečné kvality hudby (např. melodie, rytmus, tempo, dynamiku, výšku tónu) v rámci terapeutického vztahu k přístup k emocím a vzpomínkám pacienta, k řešení sociálních zkušeností nebo ovlivnění chování (Bruscia, 1987; Wheeler, 2015).
Tento specifický druh odezvy na potřeby pacienta lze považovat za klíčové kompetence muzikoterapeuta, odkazující na procesy, které probíhají mezi terapeutem a pacientem a podporují koordinaci, empatii a sdílené perspektivy (Agres et al., 2020). Přesněji řečeno, během muzikoterapie se muzikoterapeut naladí na pacienta úpravou hudby vytvořené jako okamžitá reakce na pacientovy potřeby (Aalbers et al., 2019; Magee, 2019).
Chcete-li pracovat na naladění pacienta na terapeuta, muzikoterapeut se synchronizuje s momentem pacienta, což lze považovat za techniku zrcadlení. To znamená, že (hudební) akce muzikoterapeuta a pacienta se mohou stát simultánní a regulované v průběhu času, což poskytuje podobný výraz v pohybu, odpovídající pulzu, rytmu, dynamice a/nebo melodii (Aalbers et al., 2019; Bruscia, 1987 Schumacher & Calvet, 2008).
Muzikoterapeut může například ovlivnit pacientům vnímaný stres během hudební improvizace synchronizací s muzicírováním pacienta a následně změnit hudební výraz tím, že bude hrát pomaleji a méně hlasitě. Tento specifický způsob naladění pacienta na terapeuta se běžně používá v muzikoterapeutické praxi a odkazuje na tzv. Iso Principle (např. Altshuler, 1948; Heiderscheit & Madson, 2015).
Literatura ukazuje, že tempo a hlasitost jsou důležité pro prožitou intenzitu hudby (Gabrielsson & Lindström, 2010) a hudba s pomalým ustáleným rytmem může poskytnout snížení stresu změnou přirozených tělesných rytmů, jako je srdeční frekvence (Thaut et al., 1999 ;Thaut & Hoemberg,2014).
Muzikoterapeut využívá několik typů intervencí, které lze nabídnout skupině pacientů i individuálně. Počet, frekvence a trvání sezení muzikoterapie se může značně lišit a závisí na cílovém výsledku, preferencích pacientů a/nebo prostředí, ve kterém je muzikoterapie nabízena (Agres et al., 2020; AMTA, 2018) .
Muzikoterapeutické intervence lze dále rozdělit do dvou širokých kategorií: aktivní a recepční intervence (Magee, 2019; Magee et al., 2017; Wheeler, 2015). Shrnuto, zatímco hudební medicína nezahrnuje osobní terapeutický proces, hudební terapie takový proces vyžaduje, charakterizovaný iniciovanými hudebními intervencemi přizpůsobenými na míru136M. DE WITTE ET AL. školeným/kvalifikovaným muzikoterapeutem (de Witte et al., 2020a; Leubner & Hinterberger, 2017).
Shrnuto, zatímco hudební medicína nezahrnuje osobní terapeutický proces, muzikoterapie takový proces vyžaduje, charakterizovaný osobně přizpůsobenými hudebními intervencemi iniciovanými vyškoleným/kvalifikovaným muzikoterapeutem (de Witte et al., 2020a; Leubner & Hinterberger, 2017). Tyto muzikoterapeutické intervence lze rozdělit na receptivní muzikoterapeutické intervence (poslech hudby) nebo aktivní muzikoterapeutické intervence (živé muzicírování) a jsou specificky charakterizovány hudebním naladěním podporovaným muzikoterapeutem, které odlišuje muzikoterapii od jiných hudebních intervencí.
